Jak mi bylo líto, část 2

Před krátkým časem jsem byl konfrontován s názorem, že děti dětských domovů jsou přítěží pro společnost. Když chodí v ulicích, lidé se jich bojí. Prý je neumíme vychovat, v rodinách by se děti měly lépe. Skutečně?

Před časem jsem napsal blog o malé Terezce. A je to tu zase. Zkuste se vcítit, že jste znovu malí…, je vám šest let. Narodili jste se do rodiny, která se o vás neumí postarat, stejně jako o mnoho dalších sourozenců. Přemýšlíte, proč máma, kterou máte (stejně jako ostatní malé děti) za opěrný bod, se k vám chová zle, když vy ji pořád milujete. Pak se objeví u vás doma jiní lidé, zabalí vám tašku a odvezou vás někam, kde to neznáte. Tam se o vás starají, ale zároveň spolupracují s dalšími institucemi na tom, aby si máma uvědomila, že by bylo fajn si to doma poskládat lépe. A v případě těchto malých dětí se to povedlo. Říkáte si, že dobrá věc se podařila. Děti se však svěří, že je doma zase vše při starém. V tak malém věku říkají, že chtějí jít zpět do dětského domova. A vy si říkáte, co se asi muselo stát, když i tak malé děti dokážou pochopit, že se máma vůbec nezměnila.

Je pravdou, že jak se mění společnost, mění se i struktura dětí v dětském domově. Děti jsou obrazem společnosti, nejen ty naše – prostě všechny. Společnost je rozdělena. A hledají se viníci. Pro jedny je to Ukrajina, pro druhé to jsou nepřizpůsobiví, pro jiné děti z děcáku, pro další třeba plešatí. 

Do dětských domovů se společnost trefuje již několik desetiletí. Zvykli jsme si na to. Systém nám to neusnadňuje. Nejsme účastníci soudního řízení, nemůžeme nic ovlivnit. Stát nevytváří projekty na to, aby se mohla sanovat původní rodina, neřeší až tolik, co se s dětmi stane poté, co brány ústavní výchovy opustí. Pak se ovšem objeví takoví malí prckové, kteří vám dají jasně najevo, že vaše práce má smysl.

Nejsme všichni stejní. Děti v dětských domovech jsou různé, stejně jako jsou děti v běžných rodinách. Některé zlobí, neučí se. Jiné nám dělají radost, víme, že je na ně spolehnutí. Je to jako ve společnosti. Jedni fandí poslanci v karavanu, druzí fialovému profesorovi, třetí čínskému vlastenci, jiní třeba zelenému stromu. Ale každý z nich má svou hodnotu, svůj cíl, svůj životní účel. Pokud se budeme navzájem tolerovat a respektovat, bude ten svět zase o kousek hezčí.

Vás Honza