Jak jsem byl na poště aneb Tady se nepředbíhá!

Zrovna včera jsem si říkal, že se mi poslední dobou nic zajímavého nepřihodilo. Ale to jsem netušil, co všechno lze zažít na pobočce České pošty, na kterou jsem dnes zavítal. Dobře mi tak!

Občas něco „odaukruju“ a zákazník si přeje zaslat zboží Českou poštou. Inu, co naplat. Slovo zákazníka, slovo Boží. Moje drahá polovička balíček zabalila, protože balení je pro mě věc mezi nebem a zemí. Jsem totiž schopen přibalit cokoliv, co se válí kolem. Jednou jsem takto omylem poslal i své vlastní klíče.

Posbíral jsem odvahu a přijel autem před poštu. Už při pohledu z okénka auta jsem viděl, že tohle bude dlouhé. Fronta až na poslední venkovní schod. Pokud máte pocit, že je vám smutno, vydejte se na poštu. V tu chvíli budete mít pocit, že jste okamžitě v centru všeho dění. Ve frontě stojí senior, mládež se sluchátky v uších, zedník v montérkách i matka se dvěma dětmi. 

„S čím tam jdete?“ zeptala se seniorka maminky dvou dětí ve chvíli, kdy se tyto v bitvě o lízátko do sebe zasekly jako suchý zip.

„Pro balíček,“ reagovala maminka, „…sakra neperte se pořád! Tady máš taky lízátko!“

„Ale on má růžové! On je kluk a má růžové!“ bránila se malá holčička ve snaze sebrat bratrovi olízanou kuličku na špejli.

„Tak si vezmi tohle zelené, to je se žvýkačkou!“ snažila se maminka zabránit další dětské hádce, „…já jsem s nimi na mateřské a objednala jsem si věci pro děti balíkem do ruky. Čekala jsem doma celý den…, hergot neperte se furt…, a ten šmejd s tím modrožlutým autem normálně přišel k našemu paneláku a hodil dolů do schránky lístek. Než jsem sjela z pátého patra dolů, byl fuč! Jen lístek, že jsem nebyla doma a mám si přijít na poštu!“

„Mami,“ přerušila ji dcera, „…co je to šmejd?“

Obličej mladé maminky zahrál všemi barvami.

„To je svět, viďte?“ pousmála se seniorka, „…to já jdu pro peníze po svém manželovi. Z vkladní knížky. Oni to chtějí děti. Potřebují zaplatit to moře, ale on ten od dcery přišel o práci, tak jim chci pomoci. Já celý život dělala v zemědělství…, můj chlap byl úředník…, zemřel před rokem…, náhle.“

„To jste…, nechte se, nebo vás fakt už oba ztřískám!“ odtrhla od sebe znovu děti, „…to jste hodná, že jim koupíte ten výlet. To moji rodiče, když zjistili, že zase čekám dítě, už třetí, mi řekli, že jsem pitomá!“ Pohladila si břicho. „Ale já se těším!“

„Děti jsou radost…,“ usmála se seniorka, „…já jim zaplatím to moře, tak je snad po dlouhé době uvidím. Oni ke mně moc často nejezdí!“

Když jsme se dostali dovnitř pošty, byli za mnou už čtyři další zákazníci. Blikající zářivky a kravál jehličkových tiskáren budil dojem počátků devadesátých let. Pokaždé, když se objevím na poště, fungují z pěti přepážek jen dvě. U jedné bylo volno, přesunul jsem se tedy k ní.

„Pane,“ vyhubovala mi seniorka z fronty, „…co si to dovolujete? Já byla ve frontě dřív!“

Vycouval jsem zpět s dovětkem, že jsem netušil, že má spadeno zrovna k tomuto okénku a pustil ji před sebe.

„Tak co chcete?“ řekla zcela chladně dáma za přepážkou.

„Já,“ vytáhla z kabelky vkladní knížku seniorka, „…já bych chtěla vybrat padesát tisíc…, chci mladým zaplatit moře, víte?!“

„No,“ prohlížela si vkladní knížku pošťačka, „…ta knížka je napsaná na vašeho manžela.“

„To je pravda,“ neprotestovala seniorka, „…ale ten je už rok na pravdě Boží.“

„No,“ polkla pošťačka, „…ale nepředal vám práva k výběru. Já vám to vydat nemůžu!“

„Ale manžel je, jak říkám, rok mrtvý,“ podotkla seniorka.

„To není můj problém, ale měl vám dát před smrtí práva ke vkladní knížce!“ podívala se na seniorku s jistou mírou sarkasmu.

„Ale on svou smrt neplánoval,“ pokračovala ve slovním souboji seniorka.

„To je možné, ale na vkladní knížce nejste uvedená. Musí vám dát právo k výběru a knížku převést na vás. V rámci dědického řízení…,“ nedokončila svou myšlenku, protože ji seniorka s hlasitým výkřikem přerušila.

„Jak dát právo? To ho mám oživit? Ani nevíte, jak bych byla ráda, kdyby tu byl se mnou. Na tu vkladní knížku jsme spořili společně. To mám donést na poštu jeho urnu?“

„To není zapotřebí, to po vás nikdo nechce!“ obrátila oči v sloup pošťačka, „…stačí jen úředně ověřenou plnou moc vašeho manžela, kde vám postupuje právo nakládat s touto vkladní knížkou.“

„A jak to mám udělat, když už je mrtvý?“

„Tak se poraďte s právníkem, jak postupovat!“

Seniorka se otočila, procedila několik hodně peprných slov a odešla pryč. Když jsem přišel na řadu a podal balík do ruky, zjistil jsem, že mám na rukávu přilepeno jedno lízátko. Odlepil jsem je a vrátil zpět chlapečkovi, který zjevně čekal, jak budu reagovat.

„Hele, lízátka jsou fajn, ale příště mi dej zabalené! Olízané nemám rád.“

Vyšel jsem před poštu a hlasitě vydechl s vírou, že podaný balík dojde adresátovi. Pokud ne, nemám odvahu se do toho místa vrátit s reklamací. 

Váš Honza