Jak jsem rozbil kámen

Stejně jako všichni pánové mého věku, které skolí pouze mužská smrtelná nemoc na čtyři, ale jinak se cítí nesmrtelní, jsem i já před několika týdny pochopil, že je třeba některé tělesné signály brát vážně. Přibývající polštář na břiše signalizuje zálibu ve sladkostech a občasné loupání v levém koleni naznačuje, že je nejvyšší čas zařídit si penzijní pojištění. Doba, kdy jsem pomrkával po mladých děvčatech, je definitivně fuč, dnes mne už tak maximálně v autobuse občas pustí sednout.

Jednoho dne před svítáním mi moje tělo řeklo dost, toto byla poslední kapka, sbal si svých pět švestek a objev se tam, kde se nosí bílé pláště a pije se hnusný urologický čaj. Ano, při ranní toaletě (nesmějte se, chodíme tam po ránu všichni) pleskla o záchodovou keramiku skutečně poslední kapka a více ne…, byť se člověk snažil sebevíc.

„Přepiješ to“, napadla mne naprosto idiotská myšlenka, natočil jsem si velkou sklenici…, nic horšího jsem v tu chvíli nemohl udělat. Mé tělo se v ten okamžik začalo podobat igelitovému pytlíku plnému vody, který si nesete ze zverimexu…, jen ty rybičky chyběly.

Levá ledvina se pustila se mnou samotným do úporného souboje…, no a jářku, začala vyhrávat. Kdesi jsem četl, že ledvinová kolika je srovnatelná s porodem…, v tom případě bych musel čekat minimálně paterčata s pořádnými ostny ve vlasech.

Kroucení mého těla, které připomínalo křepčení fanynky té nejvoňavější klučičí kapely, již zamezovalo jakékoliv bohulibé snaze obléci si něco na sebe. Jsem ovšem pán tvorstva, nebudu se nechávat oblékat od manželky, která sladce spala v prvním patře.

„Ty to dáš“, povzbuzoval jsem se s nohavicemi na rukou. Netušil jsem, jaký kumšt musím využít k tomu, abych se dokázal rozumně obléci a nevypadal jako účastník cirkusového představení.

„No nic“, řekl jsem si, „nebudeš si volat sanitku, není třeba budit zbytek lidí v ulici a nutit je k přemýšlení, jestli už to konečně máš za sebou. Jsi velký kluk, dopravíš se na pohotovost sám!“

V předklonu pětačtyřiceti stupňů jsem vyšel před dům. V okamžiku, kdy jsem stál u auta, si ledvina ke kopancům do mé osoby obula minimálně boty s mamutími hřeby. Usnesl jsem se, že svou Zuzku, jak láskyplně říkám své Suzuki, nechám doma, a raději, pro bezpečnost svou a lidí okolo, dojdu na pohotovost po svých.

„Narovnej se,“ vynadal jsem si ostře, „lidi se koukají!“

Jako typický chlap, který zatahuje břicho v případě, že jej míjí dvacetiletá nohatá slečna, jsem přešel naši ulici a sešel ke kostelu, u něhož mne v dizajnu opilce opřeného o budovu nalezla kolegyně jedoucí do práce. Musel na mne být velmi truchlivý pohled, neboť jsem se bez její pomoci nedokázal dostat ani na sedadlo spolujezdce.

Vyložila mne u dveří pohotovosti, z nichž vykoukla bodrá zdravotní sestra s veselýma očkama. Během několika vteřin jsem ležel na lehátku sanitky…,

… hlavně nehoukat…, ta ostuda…, létalo mi hlavou.

Když jsem za Vrbnem kopnutím nohy srazil nechtěně poličku v sanitce, přidala mi do kapačky nějaký hodně silný halucinogen. Konečně jsem na vlastní kůži pocítil, jak si to užívala hlavní hrdinka mé třetí knížky…, viděl jsem zvuky a slyšel jsem barvy.

Vyklopili mne s křížkem na čele v nemocnici, kde mne vzali na příjem.

„Bolí vás to?“ zeptala se mne asi třicetiletá zdravotní sestra, alespoň si teda myslím, že to byla zdravotní sestra. Ta doba je pryč, kdy jste sestru poznali podle čepce a modrobílého hábitu, který byl, pánové přiznejme si to, docela i sexy.

Na tuto, řekněme inteligentní otázku, jsem jí však nedokázal odpovědět, protože to prostě nešlo…, jen jsem se pod vlivem toho halucinogenního svinstva, usmíval na celé kolo, jako kdybych v ten okamžik vyhrál první cenu ve Sportce, či snad úplně přišel o rozum.

Protáhla obličej, z něhož se jí sloupával špatně nanesený make-up.

„Tak bolí vás to?“ zeptala se znovu.

„Zkuste hádat!“ zasyčel jsem na ni.

„Hm,“ procedila mezi zuby, „tak když už vám nezabralo tohle, tak to nevím, no…, asi si tady poležíte!“

„Co?“ vykřikl jsem v domnění své nepostradatelnosti, „to já nemůžu, já mám ve škole přípravný týden! Co učitelky?“

Protočila panenky rychlostí vrtule letadla s výrazem, že jsou všichni učitelé vlastně stejní a nejlépe je vyhladit z povrchu zemského.

Snažil jsem se dostat dolů rychleji, než moje zfetované tělo dovolovalo. Otiskl jsem se na podlaze jako slupka od banánu. Díky tomu, co mi létalo v žilách, to vlastně ani nebolelo.

„Další hrdina,“ řekla tiše v domnění, že ji neslyším. Ani nevím, jak se jí to povedlo, ale během chviličky jsem byl zpět na lehátku.

„Uděláme Vám pár snímků, projedete se do tunelu a potom půjdete na oddělení. A už, proboha, nevstávejte!“

Přemístili mne na křeslo s kolečky, připadal jsem si jako Švejk. Ošetřovatel, který mne vezl, měl asi veselý den, protože jel rychlostí malého závodního auta a při průjezdu úzké chodby mne málem vyklopil.

Přivezl mne na rentgen, kde mi lékařka s brýlemi na kořenu nosu dala pokyn, abych si vylezl na lehátko.

„Si snad sundáte boty, ne?!“ obořila se lékařka, u které bych si za normálních okolností nenechal ošetřit ani zarostlý nehet. Když pochopila, že to prostě nezvládnu, zavolala dva ošetřovatele, kteří mne vyzuli z mých oblíbených tenisek.

Vyfotili si mne ze všech možných stran, připadal jsem si jako fotomodelka. Přesunuli mne zpět na křeslo a tenisky mi vtlačili do náruče. Následoval opět závod do urologické ambulance, kde se objevil vysoký doktor, který mi připomínal Alana Aldu z MASH 4077.

„Pijete pivo, alebo nie?“ zeptal se rychle krásnou slovenštinou.

„Moc ne!“

„Tak začnite. Ale žiadnu vodu, ale poctivú Plzeň!“

Pokud pijete pivo a potřebujete mít pro to lékařské doporučení, radím všem návštěvu této ambulance. Už vás nikdy nebudou mít za notorika, ale za člověka, který dodržuje lékařská doporučení.

Ihned poté mne převezli na lůžkové oddělení do pokoje číslo 15.

Asi stotřicetikilový pacient, s nímž jsem sdílel místnost, mne přivítal s pytlíkem na moč v ruce.

„Buďte zdráv,“ řekl ten s pytlíkem, „chrápete?“

„No, zatím si nikdo nestěžoval,“ řekl jsem tiše a lehl jsem si na polohovací postel, jejíž matrace by se dala přirovnat k tyčím z plotu.

„To bych si vyprosil,“ řekl můj spolunocležník, „nemám rád, pokud někdo chrápe. To bychom nebyli kamarádi!“

„Kde je tu toaleta?“ snažil jsem se odvést pozornost jinam.

„Jako hajzlík?“

Přikývl jsem.

„Hen tydle dveře,“ ukázal, „ale je to společné pro ten druhý pokoj, tak si to uzamkněte, aby neviděli vašeho pindíka!“

Byl jsem nalitý jako houba, proto mi v tu chvíli bylo úplně jedno, jestli na mne u toho někdo kouká či nikoliv. Vlezl jsem na toaletu a skutečně to byla místnost, z níž vedly ven ještě druhé dveře do dalšího pokoje. Bylo mi to celkem jedno. Sundal jsem ze sebe erární pyžamo, do kterého jsem se před pěti minutami oblékl a modlil se, aby to dobře dopadlo. Bolest a skučení přerušilo několik zacinkání kamínků o sanitární keramiku. Byly venku. V tu chvíli jsem cítil úlevu a radost, kterou jsem v životě ještě nezažil. 

Když jsem přes sebe přehodil deku, padl jsem spánkem spravedlivých. Asi kolem půl šesté večer mne probudilo provokativní kašlání mého spolubydlícího.

„Tak to jako nebudeme kamarádi,“ řekl výhružně, „vy jste dvakrát chrápnul. Já to nesnáším!“

„Omlouvám se, ale já to prostě neumím ovlivnit,“ řekl jsem tiše, vzal si z batohu cigarety a pár drobných na kávu z automatu a vyšel jsem ven z pokoje. Káva bude nutná, řekl jsem si, protože pokud mám být celou noc vzhůru, aby se starý pán vyspal, musím si ji dát. Jen ji budu muset vypít potají, aby mi některý ten člověk v bílém plášti nevynadal. Schoval jsem se v parku před nemocnicí a užíval si příjemného tepla ze slunce, které ten den pálilo ostošest i odpoledne.

Zhruba za půl hodiny jsem dorazil zpět na pokoj.

„Pan doktor vám přeje pěkný večer a máte problém,“ zasmál se můj spolunocležník.

„Nerozumím,“ odpověděl jsem a posadil se na postel.

„Jak nerozumíte? Byl tu doktor na večerní vizitu a prý jste tedy pěkně neposlušný pacient, který tu nemá co dělat, když neležíte a procházíte se venku.“

„A říkal jste mu něco?“

„Ne…, řekl jsem mu, že nevím, kde jste!“

Nesolidárnost a vyčůranost, to je to, co mne napadlo, když jsem si toho chlapa s pytlíkem na moč v ruce prohlédl.

Noc byla strašidelná. Horko, které bylo v pokoji, mi připomínalo výheň pekelnou a chrápání starého pána se neslo celým pokojem a snad i po chodbách. Vrazil jsem si sluchátka do uší, abych tu nepříjemnou monotónní symfonii přehlušil hudbou z rádia. Usnul jsem na pár minut nad ránem.

„No, tak doufám,“ probudil mne po chvíli spolunocležník, „že vás už dneska pustí, chrápal jste celou noc, mladý pane!“

Na to už se nedalo nic říct.

Když mne propustili, zastavila mne jedna sestřička na chodbě a hezky se na mne usmála.

Usoudil jsem, že všechno zlé je k něčemu dobré. Když je vám nejhůře, potkáte někoho, kdo je na vás příjemný, i když vypadáte mizerně. A to pivo…, to má fakt něco do sebe.

Dej Bůh štěstí!