Jak jsem zachránil slepici a naštval svého psa

Slepice mají super život. Ráno se probudí, vyhodí vejce, celý den zobou, znovu spí. Tak jsem se rozhodl, že jim přikoupím další dvě kámošky, aby měly veselo. Můj pes to ale nepochopil.

Šest soukmenovkyň si na sebe již dávno zvyklo. Občas se pohádaly, ale to je u slepic normální. Hádají se o kus žvance, ale světová a hlavně lokální politická krize před nadcházejícími volbami je jim ukradená. Můj pes si na staré slepice zvykl. Od hlavní slepičí velitelky obdržel několik klovnutí do čenichu, proto naše soudružky tak nějak přijal jako část smečky. No a mě napadlo holkám přikoupit dva čerstvé kusy. Poctivě jsem uklidil výběh i kurník, aby nás nové obyvatelky nepomluvily, těm stávajícím jsem domluvil, aby nedělaly ostudu. Do kufru auta jsem uložil převozní krabice a vydal se pro nové opeřence.

Venku bylo subtropické parno. Na parkovišti, kde jsem čekal na auto s opeřenci, jsem pustil ve svém voze klimatizaci. To proto, aby si nová děvčata při převozu neřekla, že se dostala do rodiny zvířecích tyranů. Během několika minut se pípající, kokrhající a kdákající auto plné klecí dostavilo na parkoviště. Dvě děvčata jsem dal do převozní krabice do kufru svého auta. Rádio hrálo líbivou a uklidňující hudbu. To proto, aby slepičí dorostenky pochopily, že pohoda je pro naše opeřence základ.  Šimon Plánička by měl radost.

Když jsem přinesl krabici s novými slepicemi k výběhu, stávající soudružky pochopily, že se blíží vetřelec. Začaly kdákat tak hlasitě, že okolní vrabci prchli k sousedům. Můj pes se v domě hlasitě rozštěkal, sousedovic kocour vzal do zaječích. Nedal jsem na varování okolní zvířeny, otevřel jsem pomalu vrátka a krabici položil doprostřed výběhu. Zvědavé slepice připomínaly nedočkavé zákaznice módního obchodu. Kroutily hlavami na všechny strany, zběsile ďobaly do papíru. Otevřel jsem krabici a vyklopil do prostoru dvě malé dorostenky. Tři staré kropenky se načepýřily tak rychle, že působily dojmem divokého skotu. Jako správný chovatel, který stejnou situaci řešil již před rokem, jsem věděl, že je třeba hlasitě tleskat pokaždé, když starší slepice útočí na mladé. Tleskal jsem jako návštěvník Colours of Ostrava po pěti Ostravarech. Nepomohlo. Žárlivky vzaly nové kusy útokem. Nová kropenka předvedla vzlet na způsob messerschmittu a během vteřiny vylétla z metr dvacet vysokého výběhu. A během okamžiku začalo to pravé drama.

Můj pes není žádný debil. Otevřel si packou dveře od domu a rozhodl se, že malá slepička by nebyla k zahození. Vyrazil jsem ze slepičího výběhu tak rychle, že jsem jej za sebou zapomněl zavřít. Ostatní slepice pochopily, že vytoužená svoboda je tady. Vesele vkráčely na zahradu. Já mezitím volal po svém psovi, že slepička je přece FUJ! Hodiny a hodiny výcviku byly ty tam. Přírodě neporučíš! Ostatní dobrodružky jsem mezitím rychle házel zpátky do výběhu. Naštěstí je moje žena vykrmila natolik, že se daly celkem rychle pochytat. Než se vzpamatovaly, byly zpátky ve výběhu.

Mezitím můj pes udělal kolem domu několik koleček. I přes zběsilé kdákání bylo slyšet, jak pes cvaká čelistmi do vzduchu naprázdno. Snažil jsem se ho dohonit. Dobrá kuchyně mojí ženy je, bohužel, vidět i na mně. Nedostihl jsem ho. Připomnělo mi to okamžik, kdy jsem před lety měl malou autonehodu. Točil jsem se dokola na zledovatělé cestě a několik vteřin v nekontrolovatelném autě čekal, jak to celé dopadne. Najednou se ozvalo hlasité kdákání a slepice skončila v tlamě mého psa. Naštěstí je zvyklý, že nesmí zkousnout. Vesele se rozběhl ke mně a nesl mi slepici. Zakřičel jsem na něj, on zmateně pustil slepici, která se rozběhla k terase a schovala se pod křeslo. Pes na mě zíral, slepičí brka mu čouhala z tlamy. Z jeho výrazu šlo poznat, že vlastně nechápe, co je špatně. Dostal vyhubováno, zavřel jsem jej domů a zamkl dveře.

U chovu slepic neexistuje feminizace či pravidla genderové vyváženosti. Tady se holkám musí přistřihnout křídla hned na prvním rande. Později už může být pozdě! A pes? Klobása to narovnala – je to prostě chlap!

Váš Honza