V dětství, stejně jako všechny děti narozené v osmdesátkách, jsem byl zpitomělý navenek režimem rudých šátků a lampionových průvodů. Snad to bylo proto, aby naše rodina dokázala veřejně maskovat to, že se doma mluvilo jinak, než tomu bylo navenek, přičemž se k tomu na starém gramofonu poslouchala praskající deska Songy a balady. Ano, ta s modrým obalem.
Letos v únoru jsem si vzpomněl na song „Ne“. Tvrzení: „zem, kde vládne strach, kde nevinný je vrah!“ bylo pro soudruhy natolik hrůzné, že se píseň v reedici z roku 1970 vůbec neobjevila. Text je ovšem tak nadčasový a odvážný, že si na něj vzpomenu při každé zmínce o válečném konfliktu na východě. Píseň byla v reedici nahrazena songem „Kdo ti radu dá“ mající stejný umělecký význam, který asi komunističtí cenzoři vůbec nepochopili.
Text Miloně Čepelky „Dobrodružství s bohem Panem“ dal anglické lidové písni Greensleeves naprosto nový přesah. „Člověk plánuje, ale pán Bůh se směje,“ řekl by klasik. Já ovšem dodávám, že tento text je jasným důkazem, že i dnes občas naletíme člověku, který nám slibuje lepší zítřky. Často naletíme zlatoústým řečem a vlastně sami nevidíme, že jsme obětmi tohoto vysněného mecenáše, který jen využívá naší slabosti, peněz a naivity. Možná bych dodal, že není obtížné naletět někomu, kdo nám slibuje nemožné. Horší je tomu bludu věřit a setrvat v něm, nebo snad z něj i nadále profitovat.
Přiznám se, že „Modlitba pro Martu“ je písní, kterou když slyším, mám po těle husí kůži stejně, jako je tomu u naší státní hymny. Tato symbolická píseň byla v reedici v roce 1970 nahrazena písní s názvem „Zlý dlouhý půst“, která jakoby nechtěně předpověděla zpěvaččin dlouholetý umělecký zákaz.
Možná jediná píseň, která je pro mě na desce Songy a balady svým způsobem bolavá a citlivá, je píseň „Mama“, původně napsaná pro Cher, ale s úžasným textem od Eduarda Krečmara. Jeho text je natolik silný, že kdykoliv jej slyším, děkuji za to, že mám v mobilu ještě pořád aktivní číslo na svou mámu, které mohu kdykoliv zavolat. Při verši „skončí panenky v ráji a s kým si tam hrají?“ jsem se podíval nedávno na svou malou šestiletou dceru a uvědomil si, jak nejisté musely být právě matky malých dětí, když se u nás objevila armáda Varšavské smlouvy.
Na druhou stranu píseň tohoto alba, která do mě vždy vlije pořádnou dávku naděje, je song „Všechny bolesti utiší láska“, kterou otextoval taktéž Eduard Krečmar. Vždy, když je mi nejhůře, vzpomenu si na to, že: „když třeš bídu s nouzí, místo úspěchu jsi stále níž, a strach ze zítřka ze sna tě vzbouzí, s láskou po smrti nezatoužíš!“ Když člověk poslouchá ta slova, naběhne mu na mysl vzpomínka na dobu, kdy měli zpěváci k dispozici skvělé textaře, kteří skutečně uměli své řemeslo. Napsat text, který má hloubku, smysl a je platný i několik desítek let poté, dnes opravdu umí jen málokdo. Jsou to slova nutící vás se zamyslet. Skláním se nejen nad těmito autory, ale hlavně nad paní Martou, jejíž pěvecké umění bylo založeno na naprosté pokoře k textům a hudbě. Vždy věděla, jak s hlasem v každé písni naložit, abyste měli o slzy v očích a husí kůži na předloktích postaráno.
Po zhlédnutí „Koncertu pro Martu“, který pořádalo mé každodenní rádio Dvojka, jsem se rozhodl oprášit trojcédéčko, které jsem před dvanácti lety dostal od Marty Kubišové osobně poštou. Byl to pro mne jeden z nezapomenutelných dárků. Dárek od srdce, ale zejména od člověka, jehož si velmi vážím a vážit budu. Kdykoliv si totiž desku pustím, tak vím, že „s nebývalou ochotou, skoncovala s mou samotou.“
Váš Honza