Jak jsem seděl v čekárně

Poslední dobou létám po doktorech. „Děda, dokud nebyl u doktora, byl docela zdravej,“ říkávala moje babička. Trápí mě koleno, proto jsem musel do špitálu, abych zjistil, že jsem už na odstřel. Zážitek v čekárně byl neuvěřitelný.

Po magnetické rezonanci jsem musel sednout do auta a dopravit se k lékaři do blízkého města. Nechtěl jsem znovu otravovat svou drahou ženu. Jsem přece chlap a ten zvládne všechno, i řídit s jednou nohou, ne? Ráno jsem se pracně oblékl, s botami to bylo horší, ale s pomocí schodiště jsem to zvládl. V autě jsem nasměroval rukama nohu na správný pedál a bědoval si, že jsem neposlechl prodejce…, automat by byl skutečně lepší.

Během deseti minut jsem musel z auta pracně vystoupit, noha si bez předchozí domluvy prostě zmrzla. Udělal jsem kolem auta několik koleček, abych tu bestii procvičil. Poté jsem se znovu vsoukal do auta. Cestu, kterou normálně udělám za půl hodiny, jsem jel hodinu a čtvrt. 

Díky tomu mě v čekárně předběhlo asi patnáct lidí. „Dobře mi tak,“ řekl jsem si, sundal jsem bundu, vedle židle položil batoh, rukama nastavil nohu a posadil se. 

„Tak to je na velkou svačinu,“ procedil jsem mezi zuby a nevšiml si, že kyprá seniorka vedle mě slyší jako ostříž. 

„Jsem si vzala vysočinu a dva rohlíky,“ řekla téměř láskyplně, sáhla do síťovky, vytáhla cosi v mastném papíru, rozložila vše na kolenou a ukousla rohlík, jehož drobky se jí rozkutálely po chundelatém růžovém svetru. 

„Víte,“ usmála se na mě s mastnou bradou, „já musím jíst pořád. Já vám ani nevím, jak já to dělám. Ale je to horší, protože ono je teď všechno kvůli těm Ukrajincům drahý!“

Ani nevím, ale už bych byl rád, aby ten konflikt na Ukrajině skončil. Nejprve bylo kolem mě tisíce epidemiologů, teď je okolí poseto mračnem odborníků na válečné konflikty. Věřím tomu, že kdyby se objevil světový nedostatek kávy, Čech by vymyslel nejlepší způsob, jak lze vypěstovat kávovník doma v pantofli. 

„Nedáte si?“ zamávala mi kolečkem salámu pod nosem.

„Ne, madam,“ zavrtěl jsem hlavou, „ale jste laskavá.“ 

Dáma si mě prohlédla od hlavy až k patě. Vzhledem k tomu, že mám doma německého boxera, patříme rovněž k těm domácnostem, kde chlupy drží všude…, jen ne na psovi. 

„Vy máte pejska?“ zeptala se mě s posledním soustem, setřepala drobky na podlahu a zmačkala mastný papír do tašky.

„Ano,“ udivil jsem se, „jak to víte?“

„Máte psí chlup na ponožce…, to já poznám. Co máte za rasu?“

„Boxera,“ řekl jsem hrdě.

„Fuj,“ otřepala se jako sulc na talíři, „to je hnusné plemeno…, to furt slintá!“

Alfréd by se urazil.

„To si nemyslím!“

„Víte co?“ otevřela mobil a ukázala mi tapetu. „To je moje Fifinka, jezevčík. Ona je hodná. A vůbec neslintá, víte?!“

Nechtěl jsem jí oponovat. Usmál jsem se a otočil hlavou. To jsem udělal v pravý čas, abych stihl chytit malý míček s obrázkem Ledového království, který letěl přímo proti mému obličeji. V rohu čekárny seděla asi třicetiletá maminka s dvěma malými dětmi. Dívenka, asi ve věku mé dcery, si házela míčkem o stěnu. Malý chlapec, snad dvouletý, si lezl po podlaze. Jeho mikina byla obalená drobečky z rohlíků, která má spolusedící a fanynka jezevčíků setřepala na zem. Kousek od něj seděl starší pán, který jemně podřimoval. Chlapec mu vlezl do položené tašky a povedlo se mu po podlaze rozkutálet brambory.

„To si ho nemůžete víc hlídat?“ nadával starší pán sbírající své brambory, „to je ta dnešní volná výchova.“

„No, no,“ procedila mezi zuby matka dítěte, které mezitím leželo uprostřed čekárny na zádech a kopalo nožičkama. Vzala si dítko do klína, vytáhla ven pravé ňadro a malého neposedu nakojila. Vypadalo spíš, že si místo mléka vypilo energetický nápoj, protože po několika minutách ho bylo zase všude plno.

„To my jsme se s kojením schovávaly,“ prohodila znovu dáma vedle mě, „to jsou ty novoty, internety, svobody…, kam to spěje? No řekněte!“ Podívala se na mě a já si všiml, že má na bradě stále několik drobků z rohlíku.

„Já to nějak neřeším,“ podotkl jsem opatrně a zjistil jsem, že přede mnou jsou už jen tři lidé a salámová seniorka. 

„Neřešíte?“ řekla rozčíleně, „…takový mám nejraději. Všichni všechno přehlíží, pak má ten svět tak vypadat. Plno Ukrajinců a žádná morálka. Člověk nemá na nákup, nahoře je zase ta zlodějská odéeska! Kam to spěje? Šmarjá, já mám hlad!“

Ta ženská měla salámů snad plnou tašku.  

Její mlaskání přerušila zdravotní sestra, které rozrazila dveře a vykřikla: „…tak kolikrát to mám opakovat? Další!“

„Jejda,“ zadusila se málem salámem, „tak…, škyt…, to budu asi já!“

„Paní Hlavíková,“ zakroutila hlavou sestra, „…už zase? Kolikrát jsme se bavili o vašich kloubech a o tom jídle!“

Ženská zmizela v ordinaci. A já byl za to rád. Určitě mi byla příjemnější mladá kojící holka než umaštěná pusa od salámu. Ale je pravdou, že až pojedu za týden na další prohlídku, nějakou svačinu si určitě vezmu.

Váš Honza