Jak jsem skládal stůl z Ikea aneb Zase měla pravdu

Už několikrát jsem se přesvědčil, že mé technické znalosti jsou na mizerné úrovni. Já to ovšem nevzdávám. Objednali jsme dceři nový stůl, při jehož skládání ovšem utrpělo nejen mé ego, ale také genderové vyvážení naší domácnosti.

Jsem sice levák, ale nejsem až tak úplně levej, jak zpívá Pokáč. I když je pravdou, že při skládání stolu z Ikea jsem si na tu písničku vzpomněl asi třikrát. Už jsem psal, že mě zlobí koleno, což v první fázi způsobilo u mé drahé polovičky pocity lítosti a soucitu…, ale nejde s tím žít pořád. Proto jsem se rozhodl, že stůl, který došel před dvěma dny, poskládám levou zadní. Je pravdou, že nebýt švédského dodavatele nábytku, měli bychom doma holobyt. Má drahá žena má v nábytku z této firmy značnou oblibu, proto už mám něco odmakáno. 

Jako vždy jsem si vše odbalil, roztřídil, nachystal šroubky na hromádky. Šlo to pomalu, protože přičupnout si k tomu opravdu nešlo. Koleno to prostě nedovoluje. Poté následovalo studium návodu.

„Jak pro malý děti,“ řekl jsem hrdě s patřičnou dávkou mužské ješitnosti, „chlap přece návody nečte, chlap přetéká dávkou přirozené technické inteligence!“ Odložil jsem návod u třetího obrázku a pustil se do práce.

„Máš to dobře, táto?“ prohodila při cestě okolo má žena, „...já jen, aby ses nespletl!“

„Přirozeně!“ řekl jsem zcela samozřejmě při skládání stolního kontejneru na šuplíky. Ihned poté jsem bosou nohou šlápl na lstivě maskovaný šroub v koberci. 

„Do pr…,“ zarazil jsem se, protože má šestiletá dcera zpozorněla. Chvíli přemýšlela a pak vykřikla: „...tatínku, sprostě se nemluví. Mami, taťka mluví sprostě!“

Sobotní rodinná idyla. 

„…do prkenný ohrady, jsem myslel!“ snažil jsem se zachránit situaci. Mezitím se v pokoji znovu objevila má paní, v ruce vercajk z kuchyně a šibalsky si mě prohlížela. „Já teda nechci nic říkat, ale nemají ty šuplíky být odspodu od největšího k nejmenšímu?“

„Ale však na té spodní desce jsou v rozích čtyři díry na pojízdná kolečka, mámo,“ snažil jsem obhájit svůj technologický postup. Má žena se začetla do návodu, já pokračoval ve svém tvrdohlavém šroubování.

„No,“ polkla se škodolibým úsměvem na rtech, „a vidíš někde v krabici nějaká přiblblá kolečka?“ 

Vypadal jsem jako dítě, kterého matka přistihne, že má v aktovce týden starou nesnězenou svačinu. 

„…no, ...ne, ...nejsou tady,“ hmatal jsem rukama kolem sebe.

„Ten návod je pro dva typy kontejnerů,“ smála se na celý pokoj, „když zalistuješ o pár listů dál, zjistíš, že náš typ je s nalepovacími nožičkami. V tomto případě se to musí otočit a ta horní deska se dává dolů, já se ti divím…, při tvém vzdělání, jak by řekl Vlasta Burian!“

Cítil jsem, že rudnu v obličeji.

Sebevědomí na bodu mrazu. 

Sobotní rodinná idyla. 

Se smíchem jsme společně celý kontejner rozebrali a otočili. Co na tom, že jsme obědvali o hodinu později. A při tom společném skládání zjistíte, že jste prostě dvojka, kterou nic nepřekvapí a nerozhodí. Patříme k sobě. 

Stůl stojí. Naše dcera za ním už hrdě kreslí. Kdysi jsem slyšel, že ženy neumí číst v mapách. Na tom trvám, ale dodávám, že návody z Ikea umí perfektně.

Váš Honza