Před časem jsem informoval své čtenáře o obávané zkoušce z fyziky na vysoké škole. Tam jsem se seznámil s Jirkou, který později přestoupil z Ostravy do Brna, aby se ujal studia medicíny. Pár let zpět jsme se našli přes sociální sítě a občas si napíšeme nebo zavoláme. A to jsou hodiny a hodiny..., s ním se člověk prostě nenudí. Když mám dny, kterým říkám „na cypa trefení“, zavolám Jirkovi. A smutek je v tu ránu v pytli. Jirka dělá gynekologa v privátní ordinaci u něj doma ve vile. Dělá povolání, které je pro nás, muže, opředeno řadou tajemství a snad i pokušení.
„Hele dělat bys to nechtěl,“ opáčil mi Jiří na mé postesknutí, že se aspoň on celý den kouká na něco, co se jeví přinejmenším zajímavě.
„Proč?“ podivil jsem se, „vždyť to musí být docela hezký.“
„Hele,“ zasmál se do telefonu, „tak třeba nedávno...“.
(www.pixabay.com)
Měl jsem narvanou čekárnu. Když jsem při odemykání ordinace viděl v čekárně paní Beňovou, která měla už šest dětí a sedmé se už chystalo za pár týdnů na svět, věděl jsem, že bude opět veselo. Uvařil jsem si kafe a poprosil Simonu, sestru, aby to začala pouštět dovnitř. Hele..., za tu dobu, co to dělám, jsem si fakt zvykl na všechno. Na mladý, na starý, různě upravený, neumytý, vymydlený. Ale na mladou holku, kterou hlídá žárlivý přítel, to jsem si ještě nezvykl. Když ta jeho blonďatá krasotinka vyskočila na kozu, rozrazily se dveře do ordinace, ve kterých stál dvoumetrový hromotluk v kožené bundě. Sestra Simona vypadala vedle něj jako trpaslík.
„To ji jako nemůžete vyšetřovat jinak? To jí na ni musíte hned čumět? Slez dolů, Terezo!“
„Martine,“ vykřikla na něj blondýna, „...a to mi má jako koukat do ucha, když mě bolí v rozkroku? Jsi trapnej, nedělej mi ostudu, idiote! Já se s tebou fakt rozejdu,“ křičela po něm, „...vypadni!“
„Ty seš trapná! Hned přilezeš k doktorovi a ukazuješ se,“ smečoval přítel.
„Hele vy dva,“ přerušil jsem je, „já jsem tady taky!“
„Vy mlčte!“ zakřičel její přítel.
„Ven!“ nedalo mi to, „...oba!“ Blondýna okřikla svého hromotluka, který bez rozloučení vycouval ven do čekárny, přičemž ona se vypařila jako pára nad hrncem. Když jsem viděl Simonu, jak sedí na točící židli za stolem a kouká do vzduchoprázdna, musel jsem zvýšit hlas, aby mě vůbec vnímala.
„Simono! Simono! Pošlete mi dalšího! Třeba Beňovou! Teď už přežiju všechno!“
Beňová si přisedla k mému stolu.
„Vy nechcete vyšetření?“ zeptal jsem se s podivem, protože do ordinace přišla v bundě.
„Áléé, pan doktor,“ zasmála se, „...na co? Vždyť já bych ty porody mohla vyučovat na škole, pan doktor! Já jen potřebuji potvrzení o otci, víte?“
„Já nevím, jestli vám rozumím. Co potřebujete?“
„Víte, ten kluk, co mám teď porodit,“ pokračovala Beňová, „však víte, ne? Víte, že čekám kluka, ne?“
„No..., ano,“ zalhal jsem, protože si skutečně v tak velkém kvantu pacientek nepamatuji všechny detaily.
„No...,“ pokračovala, „...my mu chceme dát jméno Ronaldo, podle toho fotbalisty. Můj Laco na to furt čumí, na ten fotbal. No, ale včera mě zbil, protože mu říkali v hospodě, že to jako není jeho! Jako Samantha, ta holčička, co má už tři roky, ta jeho není, ale na to on nepřišel. Ale taky mám strach, že pokud bude po tom, s kým jsem ho jako podvedla..., víte, jak jsem ho asi podvedla, ne? No..., jako jsem měla sex s tím jiným, prostě. No, ale on je velký, takový řízek, víte? Můj Laco je prcek, ale tenhle je takovej namakanej a krásnej. A co když bude Ronaldo po něm? To Laco pozná..., on není debil, víte?“
„Ale paní Beňová,“ polkl jsem, „takové potvrzení já vám vystavit nemůžu. To se musí udělat po testech.“
„Já věděla, že mi nepomůžete,“ rozčílila se Beňová, „no nic, já půjdu jinam. Sestro! No tak sestro!“
Simona vešla do ordinace.
„Dejte mi kartu,“ vyštěkla Beňová, „...já půjdu jinam! Tady mě už nikdo neuvidí! A to jsem s vámi byla tak spokojená!“
Křičela natolik, že z vedlejší ordinace, kde je soukromý chirurg, vyšla do naší společné čekárny druhá sestra a ptala se, jestli náhodou není zapotřebí pomoci.
Celkem jsem se těšil na to, až budeme mít tři týdny zavřeno. Dohodli jsme se s kolegou chirurgem, že necháme udělat fasádu a vymalujeme jeho a mou ordinaci, zároveň zrenovujeme čekárnu. V polovině rekonstrukce jsem se jel podívat, jak práce pokračují.
Vešel jsem do své ordinace pro pár dopisů, které mi zůstaly na stole a potřeboval jsem je vyřídit. Na koze ležela asi třicetiletá pacientka. Lekl jsem se jí. Přivítala mě velkým křikem se slovy, kde jako jsem. Máme tu prý strašný bordel a prach, už tu prý čeká půl hodiny. Tomu prostě neuvěříš.
„Na dveřích do domu je cedule jako hrom, že probíhá rekonstrukce, proto neordinujeme! A jestli tam budete ležet ještě chvíli, začnou nám dělníci padat z lešení, madam!“
Pochopil jsem, že každé řemeslo má něco do sebe. Má své klady, zápory, svůj smysl. Já bych s Jirkou neměnil. Vy ano?
Váš Honza
