Kdyby jen babička, ale říkávali mi to i pan farář a pan učitel. Před vánočními svátky jsem si na ty jejich rady vzpomněl zrovna ve chvíli, kdy jsem u bruntálského náměstí viděl na chodníku černou peněženku. Zastavil jsem se a porozhlédl se kolem dokola. Byl bych nerad, kdyby někdo zatáhl za provázek a já skončil s vyhozenými zády a poskvrněnou pověstí.
Po důkladném prověření okolního terénu jsem shrábl peněženku a prohlédl si její obsah. Bankovní karta, zdravotní průkaz, občanka a pět stovek. Dnes vím, že jsem se měl vydat směrem na policejní služebnu. Vzpomněl jsem si však na hrdiny mého mládí, Rychlé šípy..., musím udělat dobrý skutek.
(www.pixabay.com)
Šel jsem tedy směrem k největšímu bruntálskému sídlišti, abych našel panelák na známé ulici s číslem popisným 43. Zazvonil jsem u vchodových dveří. Očekával jsem milou a usměvavou dámu, protože tak nějak na mě z fotografie na dokladu působila.
„No...,“ ozvalo se z chraplavého mluvítka, „...kdo je tam?“
„Dobrý den,“ řekl jsem nesměle, „...já vám nesu vaši peněženku!“
„Co? Moment..., jedu dolů!“
Víra, že mi paní padne kolem krku, se rozplynula jako dým nad letním ohništěm v okamžiku, kdy se rozletěly vchodové dveře, v nichž stála žena v teplácích, potrhaném triku a vlasech s červeným nádechem. Cigareta v levém koutku, krvavý pohled v obličeji.
„A to vám mám jako věřit?“ vyštěkla po mně jako kulometčík a dala si ruce v bok.
„...ehm, našel jsem ji na chodníku a podle dokladů patří vám. Můžete ji identifikovat?“
„Černá, kožená..., vlastně koženková!“ odsekla tónem, kterým dávala jasně najevo, že ji vlastně obtěžuji.
„Prosím,“ podal jsem jí peněženku, otočil se na podpatku a měl se k odchodu.
„Moment!“ zvolala hlasitě.
Zastavil jsem se.
„Konečně mě pochválí za můj šlechetný čin, zavolá celé příbuzenstvo, aby si prohlédlo novodobého hrdinu. V lepším případě jistě zavolá starostovi města, aby ulici přejmenoval po mé osobě,“ řekl jsem si tiše.
„Tam byla tisícovka! Vraťte mi ji!“ křičela z plných plic. Kolemjdoucí lidé se začali otáčet a sledovat, co se to zase děje.
„Madam,“ vykřikl jsem stejně silně, jak mi v přímé úměře vylétl můj krevní tlak, „...tak já vám donesu peněženku i s doklady přímo před čumák, ...žádná tisícovka v ní nebyla, ... a místo díků si na mě budete otevírat zobák?“
„Já? Já nemám zobák, vy..., vy lupiči! Ihned zavolám policajty, aby vás zatkli!“
„Zavolejte,“ řekl jsem hlasitě, „...aspoň uvidí unikátní čarodějnici!“
„Kam jdete? Kam jdete?“ křičela na mě ve chvíli, kdy jsem se na chodníku otočil a měl se k odchodu.
„Jdu utratit tu vaši virtuální tisícovku! Protože tento zážitek je na flašku!“
„Tak vidíte, že ji máte...,“ ječela vysokou fistulí, „...paní, pomozte mi. Dluží mi tisícovku!“
Paní s kočárkem, která šla kolem, mávla rukou, naklonila se ke mně a pošeptala: „...nevšímejte si jí. To je Procházková..., minulý týden tady řvala po zednících, včera po domovníkovi, že může za vysoké ceny elektřiny v domě. To si neberte osobně. Co se vám s ní přihodilo?“
Když jsem té mladé paní ve třech větách řekl, co se stalo, usmála se na mě, otočila se na Procházkovou a zakřičela: „...zalez! Nebo tady pánovi řeknu, proč tě vyhodili už ze čtvrté práce!“
Vypadalo to, že zamávala kouzelným proutkem. Procházková zapadla do vchodových dveří. Alespoň přes skleněnou výplň dveří na mě vztyčila prostředníček.
„Tak tímto gestem zdraví úplně všechny, můra!“ usmála se mladá paní a rozloučila se se mnou.
A já si aspoň budu pamatovat, že se na to příště vykašlu!
Váš Honza
